HRDEJ NA FAMILIJU

O Dušičkách mame ve familji takovej zvyk, chodit na centralku zavzpominat na na naše drahy zesnuly a i kdyz na nadrobku PHDr nebo CSC nenajdes pač z naší rodiny nikdo penicilin zichr nevymyslel a dál než na Zemplinske šíravě taky nikdo nebyl, neni se za co stydet pač naše familija se aji tak solidně zapsala do kroniky brněnskyho spolecenskyho zivota, třeba tamdle lezi pradedek, o nemz se malo vi, že měl za Rakouska-Uherska suverénně nejvetsi sbirku sprcek a kdyby tenkrat nesfajroval barak tak si dneska mlady generace mohly vyzkoušet jaký to dřív bývalo navlíct si před dročenim na péro vyplachnuty slepy střevo z muflona, nebo třeba strejda z matcine strany, kerej ukazal vsem boys cestu nejen tim, ze si jako prvni na jižní Moravě začal ranec holit britvou holit, ale hlavně byl zapřisáhlej “venkař” a místo toho aby cákal dovnitř jak bylo tenkrát v módě, pečlivě prováděl po celym okresu osvětu v oblasti rozdavani svihadel přes tlamu a na augle a neni nahoda, že v oboru zustala i naša prabába, ktera ochotne ochutnala kazdyho kokota od Pohorelic po Troubsko a jako jedna z prvních dam nerada mrdala po staru a už dávno před válkou a všema ostatníma kurvama preferovala moderni řachání do řitě, všechny tyhle moje předky spojuje jedna věc: naučili kus tohodle naroda, že ne z každýho mrdání hned musi byt automaticky šropl, takže hlavně díky naši rodině nás dneska neni ve štaci tři prdele na jednom fleku, nelezem si tady po palicach jak opice někde v Pakistanu a v paluši se dá pořád normálně sednout a nemusime se na sebe u škopku mačkat jak mladi buzeranti se staryma Němcama v kabince v Praglu na hlavnim nadrazi