ŽIVOT NA KOLEJÍCH

Vzdycky kdyz dem z paluše kolem koleji tak sykam na borce ať drží laskavě rypáky, pač si predstavuju, ze v kazdym tom okynku tam nahoře sedi za stolem brejlatej pasr ve flanelce nad bichlama, tlumeně si pro sebe předčita skrypta a semtam si udělá rychle poznámečku do sešitu nebo se zasněně čumi z okna a v palici mu šrotujou vzorečky a novy patenty a ja si řikam, že tihle budouci vědatoři potřebujou trochu klidesu, aby až vylezou ze školy posunovali karku za vsechny ty min talentovany lidi jako su já kery v nonstopu u bedny asi zadnej velkej patent nevymysli, jednou ale když zas takle šmatlu kolem baraku ze kteryho maji kazdej rok fest nabiti kořeni, tak mě praskne přes rypák takovej ten ostrej štyng přischlyho syflu, duvěrně znamej z toho když du v ponděli pro rohliky a dole vedle večerky zrovna po vikendu větraj bincák, trochu zpozornim pač se mě nezda, že tenhle mordor licuje s moji přestavou akademickyho lajfu tak se nenapadně protahnu kolem vratnice kde tavi dóda devet petek co uz z tohodle kysela logicky ztratil čuch a vědomí, a plnej očekavani, jak to tady vlastně vali, vylezu po schodech do patra, kde se ovšem přede mnou otevře výjev zkázy jak když kropili napalmem prales v Četě, za prvnima dveřma vidim misto bystrýho studentíka akorat přes zasyflenou hromadu peřin vypuleny pološileny augle za třema obrovskejma monitorama, kery těkaji z jednoho na druhej, kde se už bude cákat, v dalšich dveřách krpatej pasr uplně nahej jen v gerlachach s šátkem kolem krku, s pootevrenou hubou a perem v ruce hraje svlíkací pokr online, za nim stoji dalsi tri vychrtly běloby ozareny modrym svetlem a jak s pochystanejma cabanama radi korenovi na co kliknout, koreni evidentne netrapi nulovej kontakt ze sluncem ani neprijemnej zvuk co se bez přestání nese celym patrem tohodle hruzostrasnyho tymplu, tzn vrčení větráků v komplech, rychly klikani a šustěni suche kuže, ktery občas protne akorat bolestivy zakvilení, když si nenechavej pasr nemůže pomoct a po minutě pauzy si zase začne zoufale tahat za nonstop chlejstáním namoženyho čuráka, takze kdyz došmatlu na konec chodby tohodle armagedonu az ke shnilejm sprchám tak je mě z toho našeho slavnyho vysokyho školstvi jaksi ouzko, pač je evidentni, že na nějaky intenzivni biflovaní těmhle nebohejm vědátorům nezbyva moc času, když se každej den od rana snaži přijit akorát na to, jak ze sebe za den dostat co nejvíc šulinovyho vasru ze všech ostatnich akademiku na cimře a zároveň u toho sežrat co nejvic toastovyho chleba