POSLEDNÍ ŠANCA

Tolerance a schopnost odpouštět jsou u koc stejně důležitý jako umění kvalitně dročit, bohužel těchto ctnosti se brněnským koc narozdíl od jinejch věcí dostává jen velmi zřídka, čeho se jim naopak dostává vrchovatě je velmi kyselej rypák, když párkrát týdně posedím s borcama v knajpě a dělám piva, koc z nějakýho důvodu nemají duševní kapacitu pochopit, že být konstantně trochu přichcanej je moje přirozenost a není radno se pokoušet to nějakým nátlakem měnit, což by mohlo potrvdit cca 40 koc, který na toto ve vtahu se mnou dojelo, pač v partnerským vztahu s pasrem od nás ze čtvrti se věci mají podobně jako u Kuby - stejně jako když Marušce parkrát za směnu ujede ta její stoletá, třesoucí se čapa a pustí do kriglu moc desiny, která jí pak vyhrkne na výčep, tak i my sme takový sklinky, kerý se pomale plní a každej blbej komentář o tym, že bych měl sedět doma na prdeli a nemozovat furt po knajpach je jenom další deci do tohoto kriglu mé trpělivosti, a čim víc se tahle hladina zvedá, tim častěj nepřítomně čumim z vokna na protější palušu jak smutnej čokl se žgryndama u rypáku uvázanej před samoškou, s vědomím, co přesně se tam odehravá, jaká velká sranda s mejma klucima u vynikajícího pivečka mě zase utíká pod prstama, sere mě to, koc to dobře vidí, ale ta mrcha nepovolí, místo toho aby mě pustila srknout čtyry rychlý pustí jenom další vysírací heft v bláhovým domnění, že mě má posichrovanýho, že ji nevemu kramle jenom proto že umí vařit, řídit káru a polyká, ale už velmi brzo bohužel zjistí jak velmi se plete, přestože koc vybavenejch těmato základníma funkcema je v Brně asi jenom pět…. každym timhle blbym komentářem se totiž nevyhnutelně blíží magickej moment, kterýmu ja říkám zlatej heft, což je ten uplně poslední vyčítavej blábol na téma “aby ses z těch svejch kamošů neposral prosimtě” kterej koc, teď už v podstatě moje bejvalka, vypustí, a je to tady, sklinka je plná, ve mě se to zlomí a v tu ranu už mě není, zmizím v éteru jak pětibomba v matu, zahučím do neznáma jak když spláchneš retych, během vteřiny su pali jak když to Samanta polkne, což koc nedoklapne hned, pochopí to v průměru až po cca 12 hodinách, načež uvědomí si že asi přestřelila a začne vyvolávat, ale pozdě kotě, telefon je hluchej, protože já už jsem vylitej jak váza, obklopenej mejma milovanejma klucima, jedu nekompromisně na max, peleším se s rajdama a všeobecně oslavuju skutečnost že ten obrovskej balvan v podobě věčně nasrané osoby na druhym konci pokoja je pali z myho lajfu, ovšem průměrné koc toto všechno docvakne až když přinde večer z haklu a zjistí že v kvartýru po mě zbylo jen kolečko od čerstvě vyzunknutýho lahváča na stole, posledni tiplej vajgl, smrad na hajzlu a 300 vratnejch flašek ve špajzu, to o už je ale pozdě brečet, příště si snad bude pamatovat, že u nás jsou všichni chlapi stejní, tak to máme ložený a v okolí Mendlu se toto děje denodenně i po 20 letech na prvni zdánlivě šťastnýho soužití, protože dopředu nikdy nemůžeš vědět, kerá šanca od pasra z Oltecu je ta poslední