KDYŽ MA PASR NA KRAJIČKU

Někdy když se čtvrt hodiny v kuse potim čurákem koc u řitě, ale ona si stejne furt drži loktema a kolenama pánev od ranca na dištanc tak mam pocit jak kdybych koncama prstu marně lovil přes mřiž kliče padeny ve špinavym kanalu, pač v ni zoufale šmátrám konečkem zvlhčenyho žaludu, ale zbytek zžilnatělyho klacku je suchej jak troud, že kdyby ti z tlamy vypadl vajgl tak ti hůlka sfajruje jak zaclona a i kdyz na to du ohleduplne a pomalenky, abych ji nedejbože nezadrel chlupy nebo jeste hur neutrhl tu hnedou svraštělinu z prdele tak aji po čtvrt hodině mordovani má koc aršlog zabarikadovanej jak kdyby snad čekala nejaky povstani a já mam misto zbesilyho pleskani o tvarohovy kejty jen studenej ranec v luftu, tohle všechno je smutnej scenař při kterym většina netrpělivejch boys s otravenym fejsem sleze se zklamanym cabanem na klasiku do piče že toto už nedávaji a že se rači docákají domašov do umyvadla načež pri odchodu ve dverach na kazdej dotaz mrzutě odsekavaji ale hovno, že zkaženej večer nemaji, pritom si tyhle nervy mohli ušetřit, stačilo se trochu zabejčit, zařvat si a parkrat do koc naběhnout jak pasr na trenale rugby do naražeču že ju posuneš přes celou cimru aji s betlou tolikrat dokad se koc s křupnutim nevyvali na čapě krček a konečně z ni nevylitne dunc jak když na Vanoce otevřeš pětikilovyho karpentra ale seš moc hrr a omylem mu čurem načneš žlučnik